Když jsem včera ráno četl o tom, že Israel souhlasil s klidem zbraní, nemohl jsem tomu uvěřit a přiznávám, že první věta, která ze mne vypadla byla současně otázkou : " To se zbláznili, nebo co?" Příměří trvalo několik málo hodin a já pochopil že se jednalo o promyšlený krok a musel jsem se v duchu všem, které jsem nepochopil omluvit.
Za několik málo hodin, jednostranného příměří, dopadlo na území Israele z pásma Gazy téměř 100 raket. Hamas, ústy svých vůdců oznámil, že k žádnému příměří a klidu zbraní nikdy nepřistoupí a že takovéto návrhy považuje za kapitulaci, která je pro ně nepřijatelná.
Velitelé IDF, včetně premiéra správně předpokládali takovouto reakci a proto tedy s příměřím souhlasili. Nyní musím říct, že se jednalo o geniální krok. Totiž, v tomto okamžiku nemůže být na světe člověk, který má mozek v pořádku, jenž by odsoudil Israel za jeho kroky. Celý svět se mohl jasně přesvědčit, kdo je ve skutečnosti agresor a kdo, v souladu s veškerým mezinárodním právem a úmluvami, chrání své území a své obyvatelstvo. V této souvislosti je zajímavé, jak argumentují ti, kteří jsou zaslepení nenávistí k Israeli. Tvrdí, že Israel vede likvidační válku. Jenže stačí se podívat na skromná statistická data. Za dobu, kdy pokračují útoky, zlikvidoval Israel více než 1500 cílů. Pokud by se jednalo o válku vyhlazovací, jak někteří smíškové tvrdí, pak by oběti na životech dosahovaly mnoha tisíc. Samozřejmě, každá lidská oběť, na té či oné straně, jedná li se o civilní osobu, je velkou tragedii. To nikdo nepopírá. Nicméně odpovědnost za tyto oběti stojí jen a jen na straně vůdců Hamasu a na straně celého palestínského vedení. Je tu ještě jedna věc, která stojí za zamyšlení.
Přestože někteří, i zde na blogu, donekonečna žvatlají o okupaci Gazy Israelem, že jakýsi poťouchlý expert na orientalistiku hovoří o palestinské frustraci, faktem je, že Israel se z Gazy stáhnul v roce 2005. To je k dnešnímu dni 9, slovy devět let. Zkusme porovnat. Kde bylo Německo v roce 1954? Palestinci dostávají mnohonásobně vyšší finanční injekce, nežli tomu bylo v případě poválečného Německa. Jak je možné, že po těch létech, není z Gazy prosperující oblast, která ekonomicky šlape Israeli za krk? Jak to, že do Gazy nejezdí hvězdy mezinárodní pop music, jak to že je pro obyvatele a obdivovatele Gazy pohodlnější vyzývat k bojkotu ty, kteří mají zájem naopak vystupovat v Israeli? Devět let je dlouhá doba. Devět let uběhlo od chvíle, kdy poslední Israelec opustil Gazu. Ovšem devět let proudí do Gazy elektřina a humanitární pomoc z Israele. Tak kde udělali soudruzi z Palestiny chybu? To jsou jen tak namátkové myšlenky, které musí napadnout každého, kdo se o tuto oblast jen trochu zajímá a kdo umí dát dohromady jedna a jedna.
Dnes už nikdo nespočítá, kolik peněz se utopilo v pomoci Palestině. Skuteční obyvatelé dostali minimum. Drtivá většína skončila v rukách Hamasu a dalších teroristických skupin, které jsou živé právě z této podpory, která štědře přichází s USA, EU, Australie, Japonska, Kanady, Saudské Arábie a hlavně a především z Iránu. Odsud proudí do Gazy také dodávky zbraní, raket.
Ano, je třeba si spočítat jedna a jedna. A Židé vždy byli dobrými počtáři. A proto jsem si jistý, že už skončila doba, kdy si Israel nechal kálet na hlavu. Tento článek píšu v 6 ráno ale jako obvykle ho zveřejním v 11 hodin. Je tedy možné, že mezitím dojde k tomu, nač všichni nerpělivě čekáme. K pozemnímu útoku. K obsazení Gazy. Jíná cesta podle mne není možná a jiná cesta nepovede k míru.
Mezinárodní společenství mělo jedinečnou příležitost. OSN měla vyjímečnou šanci navrhnout vyslání kontingentu mírových sil do Gazy. Mohlo se zabránit spekulacím, mohl se zajist klid zbraní. Obyvatelé se mohli vrátit do svých domovů, děti do škol a na hřiště. Na obou stranách. Nemocnice mohly začít konečně léčit bez obav. Jenže OSN a politici dali přednost žvanění a tak v této chvíli je právo plně na straně Israele.
A těm, kteří v Praze a dalších městech Evropy vykřikují o svobodě pro Gazu, těm opravdu ze srdce přeju, ať mají v noci klidný spánek. Ať se nemusí každých pár minut budit strachem, jako moje kamarádka Hanita, jako můj kamarád Larry se svou rodinou, jako Alex nebo Genie a mnozi další, včetně mých příbuzných, samozřejmě. Ono je totiž jednoduché řvát na náměstích v Evropě, kde je klid a kde rakety Hamasu nedolétnou. Zatím.
Tři ukázky vzorného chování mírumilovných příznivců Palestiny:
