Já bydlel kousek od autobusového náměstí. Bylo to hezké místo. Bylo tam kino, jmenovalo se Mír, vedle byl parčík a naproti vchodu do kina, stála střelnice. Jako kluci jsme tam očumovali věci, které nebylo možno koupit ale střílet nás nenechali. Pamatuju si, že tam měli ten pytlíček smíchu.

Kousek zpět od kina, směrem k náměstí byla škola. Tam jsem chodil. Teda, říkalo se jí školička, protože to byla malinká budova, přízemní, kde byly jen dvě třídy. Později nás přesunuli do školy přímo na náměstí. Jak jsem napsal, Vítkovice byly z velké části cikánská čtvrt a proto nebylo nic zvláštního, že i v mé třídě jeden Cikán byl. Zvláštní bylo že byl jen jeden. Jmenoval se Jarek Cína.

Do školy chodil zásadně v tesilových černých kalhotách a bílé košili, protože jeho maminka říkala že škola je důležitá a proto tam má chodit člověk pěkně oblečen. Bydleli jsme kousek od sebe a tak jsme chodili do školy a zpět spolu. Píšu o letech 1968 až 1971 a nepamatuju se, že bych kdy slyšel něco zlého o Cikánech nebo že by existovaly nějaké třenice. Vítkovice byly poměrně malá čtvrt a jejích centrum, tedy oblast kolem náměstí, to byly úzké uličky, s domy, které měly nízká okna. Takže když jsme šli po ulici, například z nákupu, z těch oken trčely hlavy nájemníků a navzájem se zdravily. Skoro jako od Čapka. Všichni se navzájem zdravili a všichni pomlouvali jeden druhého. Prostě normálka. Pavlač.

S Jarkem jsme ze školy chodili spolu. A mělo to pokaždé stejný rituál. Jeho rodina bydlela v přízemi. Maminka, tatínek a bratr. Ten byl těžce postižený, nemluvil, byl na vozíku a pořád koukal z okna.

My s Jarkem stáli u jejích domu a ještě cosi řešili a jeho maminka vždy vykoukla a říkala " už jste doma? Jak se máš Vašíku" A z jejích bytu to krásně vonělo. Měli tam spoustu koření. Pan Cína dělal v hutích. Na licíím stroji. Zvláštní že byl tak tlustý, protože to je opravdu těžká práce.

Jednou jsme ze šli opět ze školy a já věděl že nikdo u mne doma není. Maminka pracovala do 18 hodiny, tatínek měl odpolední do 22 a na starosti mne měl brácha, který ale běhal za ženskýma, což mne později úspěšně naučil. A tak stojíme s Jarkem pod okny a jeho maminka vykoukla a říká:" Tak co máš dnes na oběd?" Odpověděl jsem že nevím, že u nás nikdo není doma.

" Tak se najíš u nás" rozhodla a já byl rád, protože to vonělo opět moc hezky. Hned nás nahnala do koupelny že si máme pořádně umýt ruce. Jarek si je drhnul, stejně jako ve škole. Tam o svačině vytáhl z brašny kartáček a krabičku s mýdlem a opravdu důkladně se, za našeho smíchu myl. Pak si na stůl dal ubrousek a svačil. Zatímco my doslova žrali, až nám třísky lítaly od pusy. Stejně tak doma. Důkladně se umyl, osušil si ruce a šli jsme jíst.

S Jarkem byla legrace ale dodnes vzpomínám na příhodu, kdy jsme šli se školou na výlet. Tedy výlet. Ona to byla vycházka k Ostravici. Paní učitelka nám tam vyprávěla jak tam byly ryby ale teď nejsou protože železárny, které patřily velkopodnikateli Gottwaldovi nějak do vody něco pouštějí ale že strana určitě nějaké ryby opět opatří. Asi ze SSSR. Asi tohle nám říkala. Nebo něco podobného. Hlavní ale bylo, že jako děti jsme blbli, pani učitelka s paní vychovatelkou taky blbly a všem nám bylo venku lépe nežli ve třídě.

A před jedním takovým výletem jsme opět čekali před školou a Jarek přišel, vyjímečně v tričku a kraťasech, a neměl baťůžek jako my, se svačinou ale měl takový ten papírový sáček. Paní učitelka pojala podezření a sáček mu vzala a vytáhla z něj syrovou rybu. A Jarek vysvětlil, že maminka šla do nemocnice s bráchou, a zapoměla na svačinu, takže si vzal, co viděl v ledničce. Nezapoměla, jenže Jarek zapoměl že mu říkala že má svačinu v baťůžku, který on zapoměl.

Paní učitelka vzala rybu a odnesla jí asi do kabinetu či sborovny do ledničky a já se o svou svačinu s Jarkem rozdělil a dostal za to berušku do deníčku a měl jsem velkou radost.

Pak jsme dostali byt na sídlišti v Zábřehu a jak už to u dětí bývá, kamarádství skončilo.

A pak přišla tragedie, kdy můj tatínek zemřel. Bylo mi 10 a bylo to hodně těžké období. Asi po měsíci se ozvalo zaklepání u naších dveří. Maminka, ještě v černém šla otevřít, já stál za ní a za dveřmi stáli, taky v černém pan Cína s kyticí, paní Cínová s nějakým balíčkem a vedle malý Jarek. Odmítli pozvání dál, že je to dům smutku a že nebudou rušit. Pan Cína sundal klobouk a vyjádřil soustrast. Paní Cínová předala balíček, což byl nějaký ubrus pletený, s maminkou se objaly a pan Cína štouchl do Jarka a ten mi podával svojí nejoblíbenější hračku. Možná pamatujete, takový klaun na kolečkách, v ruce měl činely a provázky a když jste zatahali, tak těmi činely tloukl. Nikdy nezapomenu na jeho slova, že ví že tatínka mi to nevrátí ale možná udělá radost.

Pak se rozloučili, pan Cína se uklonil a odešli.

To je jedna z mých zkušeností s Cikány. Nejsou všichni jako rodina Cínových. Nejsou ale všichni zločinci. Jsou to lidé jako my všichni ostatní.  A já můžu pokaždé vyskočit z kůže, když někdo mluví o špinavých cikánech, nebo o cikánských parazitech. Stejně tak mně bere čert, když někdo říká, že Cikání jsou chudáčci a my jím ubližujeme. Ne, ne a tisíckrát ne. Jediný, kdo jim ubližuje, jsou všichni ti, co hlásají že jsou jiní a že jím nerozumíme. Mají odlišnou mentalitu. To je pravda ale to neznamená že jsou méněcenní. Musíme si, obě strany najít cestu ke komunikaci. My musíme pochopit, že jinakost, neznamená podřadnost, a oni si musí uvědomit, že právo neexistuje bez povinnosti. Obojí musí jít ruku v ruce. Myslím si a jsem přesvědčen, že největší rasisti jsou ti, kdo nás od sebe rozdělují. Různé organizace, které jen vydělávají ale nedělají nic.