Tolerance? A proč jako?

Minulý týden rozvířil zájem veřejnosti, poměrně silně nafouknutý případ dvou studentek, kterým se nelíbila pravidla pro studium na zdravotnické škole a proto dobrovolně od onoho studia ustoupily. V souvislosti s tím, se objevily, ostatně nikoliv poprvé, oblíbené řeči o nutnosti tolerance k různým náboženstvím a menšínám a prostě ke všem... tedy, kde všem s vyjímkou většiny.

Ale proč tolerance a o čem vlastně oná tolerance je? Tolerance je, nebo by alespoň měl být stav, kdy vyjádřujeme dočasnou, časově omezenou shovívavost k chování druhých, které je způsobeno například odlišnou náboženskou orientací. Tolerance je, nebo alespoň by měl být stav, kdy majoritní část společnosti se rozhodne strpět cosi, co není pravidlem a není obvyklé v daném prostředí.

Tolerance je samozřejmě na místě pouze v případě, kdy to, co se majorita rozhodne snášet, neohrozí její vývoj a styl života. Například. Příjde li ke mně na návštěvu host, který má zvyk se několikrát denně modlit, který se modlí před jídlem a podobně, budu tohoto hosta trpět a tolerovat do chvíle, nežli projeví zájem se u mne doma usadit. Pokud by něco takového vůbec připadalo v úvahu, upozorníl bych jej, že co si dělá ve svém soukromí je čistě jeho věc ale nikdo na jeho zvyklosti není zvědavý.

Přestně tak je to i v případě obou adeptek na studium a nejen jich. Každý kdo přijíždí do České republiky, či jiné evropské země, by měl vzít jasně na vědomí, že se jedná o teritorium, které se vyvíjelo jinak, nežli zaostalé africké či asijské země, že se jedná o teritorium, kde jsou vysoké kulturní standarty a kde vládne svoboda volby. Pokud tedy chce kdokoliv přijet na dovolenou pak je vítán a jeho zvyky mají být tolerovány. Pokud se ale kdokoliv rozhodne v Evropě žít, není pro žádnou toleranci místo. Je třeba to říct jasně a zřetelně. Nebude to Evropa která se bude přizpůsobovat ale imigranti jsou těmi, kdo musí bezpodmínečně přijmout pravidla, pokud zde chtějí žít.

Tolerance, to je takové zlovolné zaklínadlo. Buďme tolerantní, ale proč? Proč my? My jsme zde doma. v Česku, Německu, Holandsku, Norsku nebo Británii. My zde žijeme, budujeme a pracujeme, pro své země, pro jejích rozvoj. Proč máme tolerovat, že ulice Malmo jsou v noci ale poslední dobou i ve dne velmi nebezpečné? Proč totéž tolerovat v Londýně, Stavangeru, Kodani nebo Berlíně či Hamburku? Proč studenti v Praze, mají být tolerantní k někomu, kdo nemá tolik elementární slušnosti, aby se přizpůsobil pravidlům školy, kde chce studovat?

Podívejme se na onen problém ješte z jiné stránky. Tyto dvě studentky a já se obávám, že nezůstane jen u těch dvou, určitě neplánovaly platit si studium ze svých prostředků. Tedy, dostaly stipendium, grant nebo nějakou jinou podporu, která jím toto studium umožnila. Mohly se mnohému naučit, získat znalosti a léčit lidi doma. Anebo pomáhat v nemocnicích. Doma či zde či jinde. Jenže ony se rozhodly odmítnout ten nejzákladnější výraz díku a slušnosti, tedy přijmout prostý školní řád. A to není vše. Měly problémy s povinným tělocvíkem a podmínkami praxe. A tady se musím zeptat. Jaké problémy. Mají snad, jako muslímky problém dotýkat se mužů či nemuslimu? Pokud ano, pak je na místě vědět, jak chtěly své vzdělání využít, protože si jen těžko umím představit, že by nastoupily do nemocnice, například v Humpolci a tam pacientovi řekli : Pane Hliník pardon, vy nejste muslím, já vás neošetřím.

Tolerance. Krásné a vzletné slovo. Ovšem tolerance se v poslední době hodně zneužívá. Každá tolerance musí mít své hranice. A je nejvyšší čas, tyto  hranice přesně vymezit. Než bude pozdě a nežli dojde k tomu, že o toleranci budeme poníženě prosit my.